Allfathers ancestors
I think of you in Odin’s hall
Allfathers ancestors
I think of how you crossed the seas
Dirty bearded men who slept in the snow
Can you feel the beauty of Iceland still?
Eagles and icebergs
The white nights of the North…
(Solefald – Allfathers)
Úryvek textu jedné, pro naše účely bezvýznamné kapely, v sobě ukrývá hlubší poselství, než by se možná mohlo zdát na první pohled – naopak mi přichází na mysl, že obsahuje poselství přímo zásadní. Pojednává se zde sice o dobách dávno minulých a místech, jež jsou pro průměrného Středočecha velkou neznámou, ale pointa možná spočívá v něčem úplně jiném, než je opakování vikingských ság o dobývání Islandu, možná se dotýká úplně všech – lidstva jako celku. Nevinná romantika se rozptyluje při pohledu na čtvrtý řádek, který čtenáří nenápadně radí, aby taky think of how they crossed the seas – já jsem si poradit nechal a jestli si necháte poradit i vy, můžeme se zamyslet o překračování moří společně. Představme si Vikingy, lidi z dnešního pohledu “(s)prosté, divoké, necivilizované”, jak se plaví lodí skrz rozbouřené Severní moře vstříc terrae incognitae. Romantika? Kdeže… jak oni se nesmírně lišili od nás! Marně bychom u nich hledali jakoukoli současnou “jistotu”, bez které je většina lidu 21. století naprosto zoufalá, nesebevědomá, nestydím se říct “strachy připosraná”. Pustila by novodobá vikingská máma svého syna přes oceán bez mobilního telefonu? Mobilní telefon nejlépe s GPS, aby synek věděl, kde na něj číhají zrádné mělčiny, tak přesně zaznamenané stovkami mořeplavců, kteří systémem pokus-omyl krotili divý živel a vyšlapávali cestu svým potomkům. Co peníze, aby si synek za velkou louží mohl koupit hamburgra a pronajmout teplou postel? Pcha, přeneseme-li se o nějaký ten tisíc let zpět, zůstane nám na lodici místo hamburgrů, mobilů a svazků valut jenom bečka domácí kořalky a černočerná nejistota. Jen si to zkuste, plout skrz nepřízeň vod vstříc kdovíčemu (Vodopád na konci světa? Leviathani, krakatice a další hrůzostrašné stvůry, jimiž vás strašili v chýších vaši předci? A zbavíme-li se mytologie – co třeba pustá zmrzlá zem, která ze sebe nevydá nic, čím by se cestovatel mohl udržet při životě déle než pár dní.) Ta odvaha tehdejších lidí musela být tak neskutečně nesmírná, že je hodná podobně nekonečného obdivu – kdo je dneska schopen takového hazardu, komu vůbec přijde na mysl, že by mohla existovat situace, ve které by se člověk mohl spolehnout pouze na svého druha, svou sekeru a trochu soleného masa (bez křupavé housky a okurčičky)? Tímhle šlapu na kuří oko všem, vlastně i sobě, ale uznejme – tamto byli lidé, ne my, zbabělé produkty vlastního technického blahobytu, kteří nejsou bez strojů schopní dosáhnout vůbec ničeho. Takový “primitiv” byl jednak schopný vydržet nouzi a kruté podmínky (negace ústředních topení a plných ledniček) a jednak byl schopný používat vlastní rozum, čelit překážkám, přežít. Jsme my toho také schopni?
